První krůčky k nomádství / Část první

Je ve mně hluboce zakořeněná potřeba cestovat. Kdo by koneckonců neměl rád cestování? A navíc, cestování jako cestování, ne? Ne, jsou totiž různé způsoby a možnosti a moje nitro tíhne k tomu svobodnému cestování, kdy nejste na nikom a na ničem závislí, kdy zažíváte neuvěřitelné a nezapomenutelné zážitky a potkáváte jedinečné lidi. Vnímáte, pozorujete svět s otevřenou myslí a jste ochotní opustit komfortní zónu. A znáte to, právě v tu chvíli začíná dobrodružství.

Ta touha ve mně zakořenila v průběhu uplynulých devatenácti let, tedy celého mého života, a vyrostla ze semínka, které zasadili moji rodiče. Když strávíte dobrých devatenáct bez jedné dovolených ve vanu (tedy obytné dodávce, pro odborníky ve VW Westfalii), musí vás to poznamenat. V mém případě tomu tedy tak určitě bylo, nicméně v tom nejlepším slova smyslu. Celá naše nomádská rodinná dovolenková historie je ale kapitola sama o sobě. Jde o to, že tahle kapitola už byla napsaná, jen vy o ní zatím nevíte, ale věřím, že se o ní někdy dozvíte. Na mně teď ale je, začít psát kapitolu novou. Svou. Samostatnou cestovatelskou historii, která je zatím otázkou budoucnosti, s vděčností rodičům za to, co mi předali, ale jinak na cestách bez nich. Proces osamostatňování se tomu říká.

Jsem ráda, že tenhle proces začal před mým dvacátým rokem. Můžu do něj vkročit s vědomím, že už se mi povedlo udělat malé krůčky k dosažení snu strávit rok na cestách a žít ve vanu. Zaprvé, mám řidičák. Ponechme stranou fakt, že v otázce řízení nejsem tak docela jako ryba ve vodě, to by vám koneckonců mohl vyprávět táta, ale je to proces, viď, tati? Zadruhé mám za sebou týdenní dovolenku u kamarádky v Itálii. Bylo to před rokem a jasné, pro vás to jsou všechno easy věci, ale jaký já měla strach z letiště a odbavování a toho, jestli najdu všechno, co potřebuju… To byl taky krok k osamostatnění se. Ale tenhle rok… Přišla a odešla maturita a zakrátko ji vystřídala čtvrtroční svoboda. Naprostá svoboda. Co teď? Chtělo by to nějaký další trip, ne? Tak jsme s kamarádkou vyrazily na tři dny do Adršpachu. Super, fakt, ale víš co, tři dny jsou nic. Můj mozek nevypnul a neodpočinul si tak, jak bych chtěla a po návratu jsem měla pocit, že jsem snad ani nebyla pryč déle než pár hodin.

Za dva dny jsme měli s rodiči a kamarádkou odjet na dovolenou do Chorvatska, zase s naší milovanou Westy, ale do kempu. Jestli jste někdy zkoušeli stealth camping aka spaní na divoko v Chorvatsku, možná pochopíte. Na moře jsem se těšila, to jo, ale zároveň věděla, že to „real adventure“ to nebude. Závěr věcí byl, že kvůli nenadálým okolnostem jsme do Chorvatska nejeli. Vidina dalšího týdne doma místo cestování mě poněkud děsila a po telefonátu s kamarádkou, co měla jet s námi, jsme se rozhodly uchopit situaci do vlastních rukou.

Pojedeme? – Jo, na týden? – Super, kam? – Hmmm, Kokořínsko nebo České Švýcarsko, co ty na to? – Jo, proč ne, a kdy vyrážíme? – Hele, ještě dám vědět, nevím, jak to budu mít v práci…

V pátek jsem se dozvěděla, že jedeme už na druhý den a spontánní trip do Českého Švýcarska byl zrozen. Většinu věcí jsme řešily až za pochodu a celý plán nechávaly, aby si žil vlastním tempem. Spontánnost. Něco, co vás ve škole nenaučí, spíš naopak. Pak je nejlepší potkat člověka, který vám ukáže, jak se to dělá. Stalo se. A myslím, že jsem se toho dost přiučila.

První dvě noci jsme strávily v Praze. Dostaly jsme vymazlenou snídani na umělecky laděném modrém stolku, navštívily Vnitroblock a věz, že víc hipsterské místo neznáš (jestli jo, tak sem s ním), na chvíli se ocitly v zeleném Irsku a dokonce potkaly veřejně známou osobnost. Co si budeme, orientace po Praze se ukázala být poněkud nad naše síly a přetlak lidí zase nad síly mé. Jakkoliv byla Praha skvělá, těšila jsem se na přesun do přírody. Vlakem do Děčína, tam malá pauza a z Děčína busem do Srbské Kamenice. Takový byl plán. První část proběhla hladce a po cestě do Děčína jsme začaly cítit takový ten dovolenkový závan. Takový ten pocit, že teď jsme fakt někde jinde. Bylo to příjemné.

Děčíne, za hodně ti vděčíme. Po příjezdu nás překvapil vzhled města a jeho okolí. Vůbec jsme netušily, co od něj čekat a nadšené zjištěním, o jak hezké místo se jedná, jsme se vydaly do centra za voňavou kávou. A nejen za ní. U vchodu do jednoho domu mě upoutala krabice plná knih, na které byl nápis: „Kdo nemá 5 Kč, ať knihy nebere.“ Mimochodem, byl tam životopis Agathy Christie. Za pět kaček. To vypadá na dobrý antikvariát… Vcházím dveřmi do budovy a nahlas přemýšlím o tom, do jaké míry má smysl knihy kupovat nebo jestli by si je měl člověk raději půjčovat. Znáte to, knížky jsou lákavé objekty zahalené do sentimentu a když jich máte doma plné police, to je pak k minimalismu daleko.

„Knížky rozhodně kupovat! Z čeho bychom pak byli živi?“

Najednou se ozývá hlas: „Jestli mohu vstoupit do vaší úvahy… Knížky rozhodně kupovat! Z čeho bychom pak byli živi?“ Objevuje se sympaticky vypadající pán s knihou v ruce. Jak jinak. Pan antikvář. Dáváme se do řeči a rozplétá se milá konverzace. Vysvětlujeme mu, odkud jsme a kam máme namířeno a slibujeme, že aspoň jednu pětikorunovou knížku si tedy odneseme, abychom podpořily jeho živnost. A jak tam tak stojí, v tom svém království z knih, ptám se na svolení vyfotit si ho. Potěšeně souhlasí a směje se, že nakonec bude ještě na Moravě slavný. „A jestli si mě vyfotíte, můžete si každá zdarma vzít jednu knihu z té krabice venku.“ Nakonec v antikvariátu trávíme dobrou hodinu a objevujeme poklady. Kdepak pětikorunová krabice venku. Odnáším si osudový překlad Oněgina, o kterém jsem si myslela, že na něj už nikdy nenarazím, Ságu rodu Forsytů, Davida Copperfielda v historickém přebalu a taky příběh o sžíravé žárlivosti, který na mé patnáctileté já hluboce zapůsobil v rozhlasovém zpracování. Loučíme se s panem antikvářem a já ho ještě žádám o podpis na památku. Umožnila jsem mu tak dát jeho první autogram v životě, doprostřed prázdné stránky v mém deníku a to byl prostě skvělý pocit. Každý člověk by měl zažít, jaké to je, dát někomu svůj autogram. Po antikváři zbyla jen inkoustová a analogová vzpomínka na jedno z krásných lidských setkání.

Coffee & Books

A pak jsme konečně našly tu kávu. S rukama plnýma knih vcházíme do kulturně-literární kavárny Coffee & Books. Knihy máme. Teď ta káva, prosím. Tohle místo nás naprosto okouzlilo. Je to přesně ten druh kavárny, kde můžete v útulném koutku strávit hodiny čtením a k tomu si dát skvělé domácí dobroty, nikdo vás nebude rušit a když by vám náhodou čtivo došlo, stačí si vybrat některou z knih všude okolo. A že je z čeho vybírat. Nejedná se o ten případ, kdy v kavárně leží pár starých vyřazených knih, jen tak, aby se neřeklo. Tady najdete výběr z Hemingwaye nebo i Exupéryho Malého prince. Zkrátka kvalitní matroš. Naše okouzlení nezná mezí, takže není divu, že odjezd z  Děčína posunujeme na co možná nejpozdější chvíli. No nic, prostě do kempu v Srbské Kamenici pojedeme tím posledním busem. „Ale musíme ho stihnout, další jede až v pět ráno…“ Jasný, pohodička a po cestě na autobus – to stíháme, vždyť to není tak daleko… Jak to asi mohlo dopadnout? Možná to opravdu zas tak daleko nebylo, ale opětovná dezorientace (nebo spíš děčínský autobusový nesystém) přispěla k tomu, že ten poslední bus nám ujel.

No co. Únavou už se jen smějeme a co jiného se zoufalostí, než se stavět vzhůru nohama a hlavou dolů. Zevlíme na zastávce a kamarádčiny stojky k nám lákají partu děcek z druhého konce ulice. „Tetó, ukaž to ještě! A umíš provaz?“ Kamarádka ukazuje své schopnosti a klučík z party na oplátku předvádí vychytaný přemet. Zveme je k nám, fotíme si s nimi selfíčko a já je zaučuju do surfařských pozdravů – hele, ruka do pozice alohy a kámoška vás nejvíc docení.

A teď bychom mohly pořešit ten nocleh, co? O nic nejde, v nejhorším případě jsou u Labe hezké travnaté břehy nebo to jistí lavičky na autobusáku. Naštěstí ale víme o jednom kempu v Děčíně, jde o takový travnatý plac se stany a bungalovy přímo pod děčínskou dálnicí. Paradox. Tak jako tak se totiž vyspíme pod mostem, jen za plotem, který nám má dodat na pocitu bezpečí. Na recepci sedí mladý klučina, naše věkovka tipuju, a my se k němu hrneme a horlivě oznamujeme, že nám ujel autobus a potřebujeme nocleh – chceme si pronajmout jejich stan. Celkem rána, když nám oznámí: „Lituju, ale všechny naše stany jsou obsazené.“ Aha. A jiná možnost? „Mohly byste si pronajmout bungalov…“ Když nám oznámil cenu, jen jsem se podívala na kamarádku… Už jsem to viděla v jasných barvách – „No jo mami, na České Švýcarsko nezbyly peníze, skončily jsme v Děčíně. Ale skvělé město, fakt, moc jsme si to tam užily.“ Zkoušíme vymyslet nějakou alternativu. A jestli jsme ji našly se dozvíte příště. Protože já neumím psát stručně a tenhle článek už je o dost delší, než byla má představa. Pokud jste si ho tedy poctivě přečetli, tak jste dobří a já vám děkuju.

Příště se třeba můžete těšit na seznámení s milým děčínským autobusákem, s lamami v místním kempu nebo s Gilbertem z Kanady.

 

eL